Jakešova pochodeň stále hoří. I když je to jen malá svíčka

Smrt téměř stoletého starce Milouše Jakeše je tečkou hlavně za jeho politickou i životní érou. Odkaz rovná se nula, téma opět číslo jedna. Jako bychom jiných Jakešů neměli i tak stále dost.  

Tato tragikomická figura let normalizačních měla svého času pro obyvatele země větší zábavný prvek, než leckterý komediant z Ein Kessel Buntes či přísně ideologicky střeženého Televarieté. Pamětníci vědí o čem hovořím, ti mladší by se při té čumendě na bednu nudou uzívali. Nic moc "ekšn" a hlavně by nechápali tehdejší společenské klima. Jděme ale od toho, a zůstaňme v přítomnosti. Respektive u nových "Jakešů".

Polistopadový pád nereálného socialismu v reálných představách, ne-li přímo bludů o západoněmecké marce za tři koruny v očích ekonomického vizionáře Komárka se dá srovnávat s iluzemi o společnosti bez peněz a celosvětového dobra po vítězství komunismu. Vyrobíme, rozdáme stejným dílem a druhý den znovu ke strojům. Podepsán Marx s Engelsem. Jeden si vedl dobře, druhý na něm byl životně závislý. Protože nic než žvanit neuměl. Sice pak žvanili oba, ale rovnostářství stálo Marxe kvůli Engelsovi hodně peněz. 

To samé se děje dnes, bude i zítra, protože vláda platí 711 tisíc lidí za to, že nic nedělají. Subvence ve jménu koronaviru. Jen aby nezaměstnanost nerostla, tím pádem ani negativismus ve společnosti, a nedej bože, aby se ozvali i důchodci. Takže na rovinu: Stejnou politiku razil i Milouš Jakeš, když nejen na pověstném Hrádku, ale i na ÚV KSČ nabádal své soudruhy, aby nedopustili v závodech rebelii dělníků, i když dobře vědí, že vyrábějí jen na sklad. Anžto o jejich výrobky nejeví zájem ani východní trhy. Jako příklad uvádím komedii z výrobní linky ČKD lokotraktory. Kontrakt se Sověty padl, začali si vyrábět zmíněné mašiny sami. Z výrobní linky ČKD sjížděli nové stroje rovnou do haly revizních a generálních oprav. Tam je rozebrali, dali znova dohromady a uskladnili. Dělnici měli práci i plat. Efekt rovná se nula, ale nikdo nekušnil. Milouš mohl být spokojen. Tolik obrázek tehdejšího plánovaného hospodářství.

Odejděme ale i od toho. Dnešní pohled je jiný. Plánuje se sice taky, ale nic moc se nekoná. Protože se peníze tak trochu rozkradou a realizuje se něco málo ze zbytku kořisti. Není pak rozdíl mezi Miloušem a gaunery na úřadech s pravomocemi rozdělování dotací. Nehledě na tisíce prožvaněných hodin ve Sněmovně, kdy pouhý jeden den provozu této instituce stojí daňové poplatníky statisíce. Odvedená práce ve jménu užitečné legislativy taky rovná se nula a státní dluh vyrostl do neuvěřitelných výšin. Prožraná budoucnost. No a co, nás se to netýká. Respektive současné vlády. Protože jednou tady taky nebude a hlavně že přežije tak, jak přežije. Bez strašáka z kriminálu a zajištěné pohody. To je ta pochodeň Milouše Jakeše, jejíž podoba malé svíčky v rukou politických současníků bohužel neozařuje stejnou neschopnost, jakou proslul ideolog a primitiv v barvě rudé, kterou měl i v očích.