Kolega mě po příletu srdečně přivítal, těch pár týdnů do vystřídání už prý nějak vydrží a na Prahu se těší. Což mi zasněně sdělil, a já ho chápal. Večer u monitoringu tisku ale přišel šok, ze kterého se nemohl vzpamatovat hlavně kolega. To když zjistil, že moje angličtina rovná se nula na mínus osmou a začal jednat. Ráno mě s úsměvem vyzval na cestu za jakýmsi účelem a jeli jsme metrem napříč britskou metropolí. Jářku, minimálně dvě hodiny. Po výstupu ze stanice mě v jakémsi parku posadil na lavičku a že prý se hned vrátí. Nevrátil. Ani po hodině, ani po dvou. Po té třetí ke mně přistoupila jakási dáma a s úsměvem mi podala obálku. Hned odešla a v obálce nebyl dopis od královny Eližběty Druhé, ale pár liber a sdělení v češtině. "Zkus se dostat domů sám, blbe!" Připojena adresa.
V mé hlavě v tu ráno poplach a bublání ve střevech. A pak hlad a žízeň a v ruce mapa Londýna, kterou zadarmiko dostanete v kdejaké trafice. Byla zrovna poblíž a moje návratové turné začalo. Konverzace ruka, noha, možná už ze zoufalství i salto vzad a i vpřed. Angláni černí i bílí ke mně byli vlídní a s pochopením mě po cestě navigovali. Do večera jsem pochytil spoustu slovíček, protože šlo o život na nemoc sešlostí z vlastní blbosti.
Kolegáček se pak na pokoji jen slastně usmíval, když jsem vyčerpaný téměř omdlel hned ve dveřích. A pak se mnou do konce své mise česky už nepromluvil. Dál je to na delší povídání, ale na rozloučenou jsem mu jadrně vynadal v angličtině, což česky ohodnotil slovy - Teď můžu konečně domů, vole.A já dodám, že zdravím paní ministryni a tímto tento blog přikládám jako návod na kurz angličtiny.