Milujte se a množte se. Jurečkův vtip moc nezabral

Čtrnáct dětí manželského páru, jejíž fotku Marián Jurečka (KDU-ČSL) zveřejnil na sociálních sítích. Něco jako memento postupného vymírání národa českého, jehož záchrana spočívá ve vyšší porodnosti.

Sám pan poslanec zplodil pět synů, tak jaképak štráchy. K témuž se odhodlejte i vy, mladé páry! Prásk! Sociální sítě se otřásaly kritikou, kdy na hlavu páně poslance padaly připomínky srovnání časů minulých s těmi současnými. Mít už jenom dvě děti je přepych! Nejsou byty a když ano, jsou tak drahé, že strašák hypotéky funguje jako dokonalá antikoncepce, pokud jste si děti nepořídili už dávno předtím. O to je pak strašák větší.

Mají pravdu kritici, že doba minulá se podstatně od té současné liší. V minulosti práce sice byla, peněz za ní však poskrovnu. I životní náklady byly nízké, přesto se v početnějších rodinách živořilo, a hlavně se dědilo ze sourozence na sourozence. Kritikům autor příspěvku raději hned zatne tipec – je rovněž z mnohočetné rodiny. Benjamínek, prosím pěkně. Jak se dědí například oblečení ze staršího fakana na mladšího, může informačně posloužit do detailu. Zrovna tak může poklábosit i o radosti otce, když se matka vrátila z porodnice s posledním dítkem s pořadovým číslem devět. Rodička pak pečlivě schovávala klíč od půdy, aby se udřený živitel rodiny neoběsil dřív, než benjamínka matka odstaví od prsu. Dobře to vše dopadlo, jinak by autor nyní nevládl slovem i písmem.

Ale k věci: Nutno podotknout, že byty byly v minulosti neméně nedostupné, jako dnes. Přes všechny proklamace ze šedesátých let minulého století o jejich mohutné výstavbě (paneláky), měl řadový občan šanci získat bydlení v řádu desetiletí. Státní bytová výstavba totiž pokračovala hlemýždím tempem. Výroba všeho k tomu potřebného taky a původní termíny byly jen údaji na papíře. V nich naopak přibývaly další a další žádosti o střechu nad hlavou, tudíž čáry máry v pořadnících vedly ke korupci a to mnohdy nemalé. V tom se dnešek od minulosti neliší, a když tak jen s rozdílem, že uplácet developery netřeba, má-li zájemce plný měšec. Pak bydlí a stejně nadále tvrdě platí.

Z pohledu pana poslance Jurečky lze vypozorovat, krom krutého smyslu pro humor, i jistý varovný aspekt. Že o peníze nouzi nemá. Jistě ani o slušné bydlení. Nic objevného, je přece dobře placeným ústavním činitelem. To se to pak plodí. Nejen syny, ale i myšlenky. Až Sněmovna, v jejíž lavici pan poslanec vysedává, uzákoní horní hranici finanční dostupnosti mladých rodin ke koupi bytu, pak nechť si na sociálních sítích utahuje třeba z developerů. O tom, jak jim dupl na kuří oko. A všem těm, co by měli stavět sociální byty, když přitom nikdy nechtěli. Teď musí, mají to ze zákona. Tolik představa. Až se tato fantasktní vize naplní, pan poslanec se pak může spolehnout, že jeho popularita vzroste hodně rychle, aniž by před volbami musel otevřít ústa. Takhle nechť je má do té doby raději zavřená.