Poválečný odsun sudetských Němců neznamenal i zapomnění

Druhá světová válka skončila, vyřizujme si proto s Němci účty. To Češi tehdy dovedli do extrému, ale mnohdy se nebylo co divit. Krve za války teklo hodně, zejména v pankrácké sekyrárně a dál už to znáte.

Šest let strachu a pro některé zároveň protektorátní válečné závětří. Jinými slovy, země jako základna válečné výroby. Tu Němci potřebovali, zrovna tak jako šikovné české ručičky. To jen pro malou odbočku, která se ale netýkala mnoha rodin, které své blízké ztratily. Dost možná úvodní řádky znějí jako obvyklá klišé, proto k tématu poválečného odsunu sudetských Němců buďme konkrétní. A to u rodin, které například na severu Čech dodnes nemohou Němcům odpustit.

Výrok Angely Merkelové, že pro poválečný odsun Němců ze zemí střední Evropy nebylo morální ani politické ospravedlnění, rozhýbal naši politickou scénu. Nesouhlas, jitření starých ran a podobné reakce zazněly směrem k Berlínu. To jsi Angelo, trochu přehnala, dalo by se říct bez diplomatického obalu. Dál se v tom nepitvejme, politika má stejně své mantinely. Nikoliv však ti, kteří na vlastní kůži poznali, co je to ztráta bratra, otce, sestry či jen vůbec nevinného člověka. Takže k těm sudetským Němcům: Na Chomutovsku (německy Komotau) už před válkou žila rodina Wilhelma Zwiega. Podle pamětníků spíše zamlklý sedlák, ale vždy ochotný českým sousedům v nesnázích pomoci. Než tato území obsadil Hitler, Wilhelm Zweig nikdy nechyběl na projevech Konráda Henleina, funkcionáře nacistické strany. Ze sedláka se stal zapálený Němec - vlastenec a se sousedskými vztahy skoncoval. Jeho druhorozený syn narukoval do wehrmachtu, prvorozený byl tělesně postižený. Z vojáka se stal masový vrah, byl kulometčíkem v rotě na východní frontě. A taky prý součástí vraždícího sonderkomanda v obci Babi Jar na okraji Kyjeva.

Pak dostal otec Wilhelm smutnou zprávu – jeho syn při ruském tažení hrdinně padl. Smutek se změnil ve vztek a českého občana kvůli krádeži řepy osobně přivlekl na úřadovnu chomutovského gestapa. Celá rodina provinilce skončila v koncentráku, nikdo z ní nepřežil. Wilhelm Zweig se údajně postaral i o to, aby malá sedlácká usedlost potrestané rodiny pak sloužila jako cvičný cíl pro výcvik branců. Válka skončila, tím i vliv Wilhelma Zwiega. Chomutovští mstitelé jej oběsili vedle manželky i postiženého syna.

Válečná zvěrstva páchaná na všech stranách ale stále mají své pamětníky. Těm se jen těžko vymažou vzpomínky na dobu, kdy duše musela být silnější, než fyzické útrapy. Kdo z poválečné generace může posoudit míru toho sebezapření, které pak explodovalo ve chvíli, kdy obraz obětí jako by je vyzval k tomu, aby se nikdy nezapomnělo na to, co jim kdo způsobil? Zcela logicky proto msta byla součástí té doby, nikoliv dnešní politici. Jejich zbraní je pouhé slovo a nikoliv duše těch, kteří nezapomínají. Na ně totiž po celý rok do dalšího výročí zvysoka kašlou. Právě těchto zbývajících pamětníků bychom se měli ptát, zda je vůbec možný akt odpuštění a ne reagovat na vnímání té zločinné doby optikou politiků, kteří více jak sedmdesát let válku nezažili. Ať je to Angela Merkelová nebo kterýkoliv jiný mudrlant ve slušivé kravatě a dobře padnoucím obleku.