Jedno velké (malé) pivo, prosím!

Vedro, žízeň, vedro a zase žízeň. Klasika současných dnů. Pitný režim ve všech podobách teď slaví úspěch. A hospodští si mastí kapsy.

Nejsem cimprlich, když se tesař utne. Nějaká ta chybička se prostě v životě člověka vloudí. To by ale jeden nevěřil, co takové letní horko pomyslným tesařům způsobí. Konkrétně těm zmíněným hospodským. Buch, přistálo mi na stole objednané pivo. Zakecal jsem se telefonováním, pěna mezitím výrazně opadla. Podměrečná dávka na první pohled. Sice nijak výrazná, ale stalo se. V mezích lidské tolerance jsem pivo bez kušnění vypil. Hospodský má fofr, zdůvodnil jsem si. Faktem skutečně bylo, že ten ochotný týpek obsluhoval hosty tak rychle, až se potkával. No nic, cestou si dám někde další pivko. Stalo se. Podměrečná dávka už ale byla výraznější. Následovala první výtka. Džentlmensky jsem přeslechl hostinského šeptlou poznámku, abych se neposral. Správnou míru dotočil a půllitr řachl přede mě zpět na stůl.

Dopil jsem, zaplatil, a nepokálen. Třetí pivko v té letní pouliční pražské výhni bych taky snesl. Jde se na to a jen jsem potom odkývl hostinského otázku, zda si dám…No jasně, že pivko. Sedět za stolem už nehodlám, zmáknu ho hned u pípy. Nedělalo by to problém ani desetiletému klukovi. Ve velkém půllitru bylo už malé pivo. „To byste se asi na tu správnou míru načekal, milej pane. Víte, kolik piv musím každou chvilku natočit?“ odsekl hostinský nad mým hlasitým zamyšlením, že tohle byl asi nepovedenej fór. To malé pivo jsem s úsměvem dopil a culil jsem se na toho dobráka, který od pípy křičel na vyschlé krky do sálu, že „už, už to bude.“

Asi jsem se culil jak idiot, který má něco za lubem. Vycítil to správně. „Platit?“ zeptal se skoro posměšně. Pokývl jsem na souhlas. Dal jsem mu 12 Kč. Vykulil na mě oči a s pokřiveným úsměvem mi sdělil, co to má znamenat. „No přece prachy za malé pivo,“ povídám. Svraštil obočí a přes rameno zavolal kamsi pro šéfa.  Nebo na provozního, abych neurazil. Po příchodu si ještě utíral ústa, jak zrovna dlabal cosi k jídlu. Nepochybně dobrou porci. „Tady pán má problém. Natočil jsem mu pivo a chce platit za malý,“ hýkl do prostoru. Šéf konečně dopolykal a významně zvedl obočí. „Pán má problém?“ Odpověděl jsem, že ani ne, jen platím za množství, které v půllitru bylo. A znovu z mých nevymáchaných úst padl termín malé pivo ve velké sklenici. Hostinský už dělal, že v hospodě vůbec není. „Tak nedělejte problémy a zaplaťte. Pivo jste vypil a můžete teď prd dokázat,“ argumentoval provozní vítězně.

Měl v podstatě pravdu. Položil jsem na stůl těch 12 Kč a řekl jsem, že vlastně platím podruhé. „Můžete mi prd dokázat, že ten pán u pípy si předtím ty prachy nevzal,“ vznesl jsem svůj argument. Provozní jen zakroutil nevěřícně hlavou. Hostinský překvapením dvakrát naprázdno polkl. „Lidi z toho horka blbnou a vy asi nejvíc. Takže radši vypadněte,“ rozloučil se se mnou dojemně. Vedro ale ještě bude. Proto pijte doma lahvové. Žádné podměrečné si koupit ani nelze.