Mediální trénink a vyhozené peníze. Okamura lepší Jakeše

Vláda má důvěru. Vůle lidu se naplnila. Slova premiéra Fialy. Než k nim došlo, televize v přímém přenosu nahlédla do duší diskutérů a mudrlanti ve čtvrtých cenovkách by si nevedli hůře.  

Začnu trochu zeširoka. Aby politik všeho druhu u lidu uspěl a naplnila se hlavně vůle politika, který na lid ve skutečnosti kašle, pak musí být přesvědčivý. Chce to trénink, ale kde ho vzít, když nejste rétor od přírody? Existují proto instituce, co si takového adepta berou do prádla. Za peníze ovšem. Vím to dobře, mám v tom praxi. Trénoval jsem ve spisovné češtině jak ředitele významných firem, až po lidi, co v politice pak i byli. Trénuje se u nich hlavně zvládat reakce na nepříjemné dotazy, povětšinou smyšlené, mnohdy i na osobní útok tazatele. To vše se natáčí, aby klient věděl, kde udělal chybu. A kazeta se mu pak dala na památku. To aby se na příští rozpravu lépe připravil. Opět placenou samozřejmě. Z klientů nechyběl nikdo a já se měl dobře.

A teď konkrétně. Není tajemstvím, že  Okamurova SPD, respektive někteří její partajníci, podobné kurzy absolvovali. Lhostejno u koho, není ale jedno, jaký je výsledek. Žádný není. Hovoří v drtivé většině Tomio Okamura nebo první místopředseda strany. Ostatní moc šancí nemají, co kdyby se na těch mediálních trénincích přece jenom něco naučili. Olbřímí ego páně Okamurova silnější rozumu a peníze za tréninky vyhozené oknem. Což právě lídr SPD dokonale předvedl v dišputacích o důvěře vládě v Poslanecké sněmovně. Světla reflektorů po mnoho hodin, skoro až do úmoru. A Okamura hovořil a držel se sám sebe. Jen ne něčeho, co by mělo reálný základ. 

Příklad první z jeho myšlenkového marasmu: Zostudím nejdříve Markétu Pekarovou Adamovou. Slovní výpad, co dělala v době, kdy se podepisovala Charta 77. Kde byla její ,,statečnost", kterou třeba projevil nynější partajník SPD a bývalý ministr bez portfeje Jaroslav Bašta? Ten Chartu podepsal! Odpověď? Nepodepsala jsem Chartu, ještě jsem v té době nebyla na světě. Bum! 

Příklad druhý: Předsedkyně Poslanecké sněmovny mi upírá slovo, a to mám k diskuzi přednostní právo! Zase ta zpropadená Markéta! Odpověď? Byl jste vyzván a k řečnickému pultu jste se nedostavil. Pokorná odpověď: Asi jsem špatně slyšel. Bum, bum! A tak by se i u jiných rádoby řečníků dalo pokračovat stejně hodin, kolik se ve Sněmovně namlátilo prázdné slámy. 

Vrátím se ale k mediálnímu tréninku. Ve vypjatých chvílích to chce sebeovládání a ani na tom tréninku si klient nemůže být jistý, že na něho něco vím. Zpravidla to tak je, a i když je to zatím v rovině pavlačové drbny babky Vajtyngrové, klient okamžitě zapomene, že je to trénink a vletí do role ,,poškozeného". Prostě se utrhne z řetězu. Slabší povahy ihned končí, ti odolnější s tváří pokerového hráče, alias David Rath, oklikou zjišťují výši jejich možného společenského ohrožení. 

Tu kontinuitu nyní uzavřu zase Tomiem Okamurou. Jeho sebeovládání je téměř nulové. Vychází z pocitu ublíženosti, bůhví z čeho pramenící. A snaží se ostatní bez výjimky usurpovat a překřičet myšlenkovými pochody, což jsou jen nahodilé narážky na něco, co se mu bez argumentů honí v hlavě. Nebo jsou to ,,argumenty" právě od babči Vajtyngrové, ale to křiklounům povětšinou stačí. Chtějí být viděni, slyšeni. Jsou viděni, slyšeni. Soudruh Jakeš na nebesích při rudém západu slunce tleská. Jednou tam nahoře bude mít konečně adekvátního parťáka.