Klima mění i lidi. Doba ledová v našich duších už nastala

Téma změny klimatu na zeměkouli vyplodila nejednoho ředitele globusu, který by nejraději rozhodoval o všem a za všechny. A taky o tom plamenně hovoří. A tvoří přitom barikády mezi lidmi.

Nechci se zaobírat děvčátkem Gretou, která je nyní symbolem přerodu počasí s apelem na záchranu lidstva, potažmo budoucích generací. Zvrhlo se to v diskuze stranící právě tomu marketingovému nedospělci, přitom vědecká obec na zmíněné nebezpečí upozorňuje už drahně let. Inu, jsou to dospělci a k jejich smůle ne tak výrazní, jako puberťák před okem světa. Stačí k tomu málo - pomocníkem jsou sociální sítě, zhusta obsazované mládeží a pochodeň vzpoury proti všemu a všem hoří za sekundu. Pak se dlouhé týdny v její záři dohadujeme, kdo a k čemu má právo a moralistická fackovačka jede naplno.

Odhlédněme i od toho, a otočme zrakem rovnou k době ledové. Chlad a mráz už v našich duších kreslí svou mozaiku nenávisti. Rozpolcená společnost je dílem nejen politiků, kterým se jen a jen hodí. Vládne se potom pohodlněji, jejich neschopnost hasit problémy se lehce skryjí za zdvižený prst, že ten který nešvar je dílem opozice a vlád minulých. Vládnutí je o to snadnější, když se části společnosti vede dobře a ono se, ruku na srdce, dobře vede.

Není to ale zásluha politiků, avšak rychle jedoucího vlaku úspěšné globální ekonomiky, v jehož soupravě máme svůj český vagón. Až se pojede do kopce a dojde pára, pak je jedno, zda cestujeme za dalším blahobytem v salónním kupé nebo se budeme za vlakem plahočit pěšky. Ta doba přijde. Přišla vždycky a podle toho další budoucnost vypadala.  Zrovna tak i společnost. A jsme u toho - frustrace předlistopadové generace z jeho vývoje a podoby do dnešních dnů dosáhla svého dna. Frustrace polistopadových narozenců už téměř taky. Budoucnost měřená v milionech korun za třicetimetrový byt s dvacetiletou hypotékou bez šance na samostatnou rodinu. A každodenní mediální bitka o tom, zda je Babiš gauner nebo pranýřovaný světec, jak jej vidí senioři. Generační střet jako hrom. A rovnou stavba barikád, kdy kritika nešvarů s krátkozrakými nadšenci cyklického uplácení voličských duší je sud s prachem.

Řachne, až nebude na důchody, ale to už u vesla nebudou ti, kteří jsou dnes. Plíživý strach z toho, co přijde, už ale existuje. Není primárně směřován na adresu současných mocných, je cílen do mlhy vlastní budoucnosti a ten tvoří onu latentní nervozitu. Společnost se štěpí hned na několik dílů najednou. A co se štěpí, nedrží pohromadě a co nedrž pohromadě, vzbuzuje i vztek. Východisko z něj je uzavírání se do sebe, pokud si zrovna nedáváme kvůli něčemu po papuli. Lidská duše stydne a mráz už nemaluje jen čerta na zeď. Maluje obraz duše, ne nepodobnou zlobné tvářičce hřímající Grety. Už nepůjde tak o klima, jako o soužití nás samých. To je obraz dneška, bude stejný zítra.