Senát lidi moc nebere, Děda Vajgl však ANO

No vida, jak se věci mají. Senátní klub Hnutí ANO hodlá podpořit Jaroslava Kuberu (ODS) v boji o předsednickou židli. Tím se jeho šance na zvolení poněkud zvětšily. Tím i diškus o tom, co jeho předsednictví ve skutečnosti přinese.

Srovnání zde je jako hrom – dosluhující předseda Milan Štěch (ČSSD), někdejší odborář i člen KSČ, se de facto nikdy nevysvlékl z podoby tuctového úderníka, povolaného od ponku do saka, nutného v nástupu do státní služby. Jaroslav Kubera působí spíše jako lidový vypravěč, nepostrádající ve svých výstupech poutavou pointu. Je to dobře nebo špatně? Obojí je správně, jen je třeba přihazovat na pomyslné misky vah příslušnou ingredienci ve vhodnou chvíli. Což mnozí politici v pohledu na sebe samého ani neumějí. A o tom to celé je.

Jako příklad lze uvést bleskovou reakci strany STAN. Že prý Senát je instituce stavěná na velké vážnosti a jeho předseda by měl vystupovat rovněž s plnou vážností. Asi tak jako za starého Říma, zřejmě myslel předseda partaje, bývalý kantor, Petr Gazdík. Takže, milí senátoři, hezky seďte a poslouchejte výklad práva a sociální spravedlnosti naší strany. Logicky pak podle toho budete hlasovat. Protože tady nechceme nějakého zlobila, který bude osazenstvo Valdštejnského paláce více bavit, než se hluboce zamýšlet. Jinými a ještě více srozumitelnými slovy: Kubera by nám ze Senátu mohl udělat stánek lidového tyjátru!

Větší chyby se Petr Gazdík dopustit nemohl. Kdyby mu konečně docvaklo, že do jisté míry hraná lidovost Miloše Zemana ho dovedla až na Hrad, asi by byl ve svých soudech opatrnější. Mohl si vzít příklad i z Miroslava Kalouska. Jeho rychlé jedovky taky kdysi národ bavily, protože se tím bavil on sám. Sice už se přežil, a politicky dožívá ve svém vlastním stínu, ale definice oblíbenosti platí i nadále. Tedy nebýt škrobený školastyk a občas držet pomyslný půllitr piva v ruce. Jaroslav Kubera je navíc silný kuřák, což dával na odiv mnohokrát. Jeho přezdívka Děda Vajgl je příznačná tomu, že v kuřácké obci jsou rovněž voliči a ti mu rozumějí.

Chápou jej i nevoliči – právě proto, že společenského škrobu se u něj nedopátráte. Škarohlídi mohou totiž polemizovat nad jeho argumenty, protože to hlavně argumenty jsou. U Jaroslava Kubery můžete všechno, jen ne mít dojem, že je zdatným pumpařem ze zdroje prebend, které politika přináší. Nese ho společenská vlna obliby, nic víc. A možná to je strašákem všech, kteří v Senátu v oblibě nejsou.