Sirotci ze Sýrie, lidovci zase jak z gumy

Padesát dětí ve věku od 12 do 17 let. Sirotci, jejichž rodiče zemřeli v syrské válce. Kam s nimi? Europoslankyně Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) má nápad. Postará se o ně Česká republika.

A kdo za tím vidí cokoliv jiného než humánní gesto, je hlupák nebo sobec. Děti přece ohrožovat nikoho nemohou, jak paní europoslankyně dodala. Jinak prý různým obavám rozumí, ona je má údajně také. Hned na úvod si tak trochu protiřečí, ale to politici dělají. Kéž by zůstalo jen u slov, činy se vzít zpátky už nedají.

Už v pátek se o daném tématu českého milosrdenství bude debatovat v Senátu. Tedy zda si udělat v Bruselu takříkajíc oko a sirotky, převážně chlapce, v naší domovině přijmout. Je samozřejmě bez diskuzí, že děti jsou tou nejbezbrannější bytostí v boji dospěláků, ať už se perou o cokoliv. Pomiňme, že v avizovaném věku syrští sirotci malými dětmi už zrovna nejsou. Tedy vnímají se vším všudy, jak s nimi osud nakládá a pochopitelně i tak, jak se s nimi jedná. Nechápou jen jediné – proč zrovna oni museli přijít o své rodiče. Potud lidský pohled do nelidského světa válek.

Míst s pocitem bezpečí v tom dnešním světě ale poněkud ubývá, protože jsou to právě politici, kteří šermují slovy tam, kde nemusejí. Což je případ Michaely Šojdrové a tak, my, podle jejích slov, sobci a hlupáci, logicky bedlivě sledujeme, co může gesto milosrdenství pro nás znamenat. Těch padesát dětí vůbec nic, to si přiznejme. Stejně od nás v dospělosti pravděpodobně odejdou, protože už nyní vnímají rozdílnost kultur. Neodejde ale precedens paní europoslankyně, který tím vznikne. Když jste se nebáli dětí, nebojte se ani těch, kteří jsou dalšími oběťmi válek, bude kontrovat Brusel. Do tohoto obalu se však rádi přimíchají ti, kteří vědí o válce asi to, co bača v Brdech o výrobě nanovláken. Utíkají za lepším, když doma už nic lepšího nemají. Tedy lidé bez vzdělání a zvyklí žít ze dne na den. Na úkor jiného. Lustrace těchto osob selhává stále, jinak by se v rádoby multikulturním světě nestávaly vraždy či jiné formy násilí, připisované právě migrantům.

Vraťme se ale k české političce, která, a to by měla hlavně sdělit, tak jedná či nejedná z pověření své mateřské strany. Lidovci se zrovna nevyhřívají v teple veřejné obliby, ale potácí se na hranici volitelnosti už delší dobu. To kvůli tomu, že jsou v politice jak z gumy. Ohnou se tam, kde je to potřeba, brojí tam, kde je to neohrozí. Všimněme si rovněž, že se k úmyslu jejich europoslankyně zatím nijak nevyjádřil Pavel Bělobrádek, lídr KDU-ČSL. Vlastně nikdo z čelných lidiček strany, takže je otázka, zda postoj Michaely Šojdrové spíše nemíří k pobírání sympatií od bruselských mocných, než aby brala ohled na mínění mateřské partaje. Europoslankyně tak jedná i s vědomím, že český národ je známým hlasitým odmítačem přijímání migrantů. A prezentovaným už nejen na domácí scéně. Lidovci si tím koledují o definitivní odchod z politické arény. A to jen kvůli tomu, že jedna jejich politicky angažovaná dáma chce být zřejmě konečně viděna a slyšena. Protože i v Bruselu se „maká“. Mimochodem, ví snad někdo, čím Šojdrová zaujala například za poslední tři roky?