Rádi se babráme se v minulosti, zítřek už nějak dopadne

Dnešní datum rezonuje z pochopitelných důvodů. Stalo se něco, co nikdo nečekal, udělali jsme pak to, co jsme předtím absolutně zavrhovali.

Okupační vojska Varšavské smlouvy se zcvrkla na ty sovětské, ruské, brežněvovské a bůhví koho ještě, kdo v Kremlu mohl mluvit do světa dění. Už za pár měsíců naše občanská statečnost ze srpnových dnů rychle vychladla a hledali jsme výhody v tom politickém marasmu, jež začal sám o sobě udávat tón. O tom všem našem čecháškovství a švejkovině všeho druhu už bylo popsáno hodně papíru. K té minulosti se zase vracíme, výročí je výročí, tak proč ne. Jenomže babrat se v minulosti nás asi stejně hodně baví. Propíráme stále kde co a kde koho. Co bude zítra, to už je vedlejší, přičemž ti, kteří byli součástí minulosti, jsou součástí i naší přítomnosti. A to je samo o sobě hodně nebezpečná kombinace.

Leckdo může namítnout, že kdo se z minulosti nepoučí, musí si ji prožít znovu. Což je pravda pravdoucí, ale my, Češi, máme obzvláštní talent si tu minulost vytvářet hezky sami. Bez pomocí tanků, zmatených vojáků a žádný „Ivan domů nemusí, kde ho čeká Nataša“. Protože minulost pokřivila charaktery mnoha lidí, kterým se v tom marasmu líbilo. Protože se v něm dovedli orientovat a zúročit ho. A tak je stále máme mez sebou, opět se orientují a vystoupali do politických výšin, aby nám, Čechům, udávali tón, co si o nich myslet a co raději vůbec ne. Není to pro ně zase tak složité. Máme rádi jednoduchá hesla, která se vždy spolehlivě uchytí u jednodušších lidí. Těch je jako na potvoru vždy více, takže cesta k moci je otevřená. Aspoň pro ty nejschopnější manipulátory lidských duší. Za bolševika kšeftovali s ruskými vojáky jako na bazaru – dám ti štangli salámu a silonky pro Nastěnku, ty mi dej tři kanystry benzínu. Žádný problém, benzínu dost!

Tento velmi zjednodušený příklad nikdo zpochybnit nemůže, stačí si sáhnout do svědomí. I to je minulost, žádný odpor proti okupantství, ale česká vyčůranost. A jsme u toho – právě vyčůranost tvoří naše novodobé dějiny, Zajímá nás opět jen dnešek – mám ty tři pomyslné kanystry benzínu, mohu ten den jezdit až do omdlení. Zítra zase něco vymyslíme. Mám dnes svůj politický pašalík, co bude zítra, se uvidí. Od politiků neslyšíme, co udělají zítra, ale otáčejí se za minulostí svých soupeřů. Babrání se v tom je jejich jediná výbava pro výkon funkce a co je horší, babráme se v minulosti velmi rádi i s nimi. Jak kdysi říkali Habsburkové, pod nimž jsme „trpěli“ více jak tři stovky let – Když necháme Čechy Čechům, pobijí sebe i nás. Darmo jim vysvětlovati, že jen mozol z roboty zámky nestaví. Kde chybí duch, tam jsou jen pěsti.