Na hlídacího psa demokracie s klackem?

Trojice investigativců Jaroslav Kmenta, Sabina Slonková a Janek Kroupa vypovídají na policii. Proč a jak ke svým informacím přišli. A hlavně od koho.

Logicky se tito novináři bouří, protože cítí ohrožení podstaty žurnalistické profese. Kdo o ní nic neví, kloní se buď na stranu represe, pro jinou sortu veřejnosti je to nepodstatná informace. Dobře. Jen se tady jedná o docela důležitou věc. Novinář buď píše o nepravostech podložené důvěryhodnými zdroji, nebo je to pouhý bulvární pšouk. Rozlišit bulvár od seriózní žurnalistiky snad dovede každý, kdo má o něco větší slovní zásobu než orangutan. Není to obhajoba zmíněných třech investigavců, je pouze na nich, aby své činění obhájili. Nelze ale přivřít oko před represí, protože úřední policejní výzva „k podání vysvětlení“ není nic jiného, než že někomu něco vadí.

A teď komu: vždycky těm, o kterých se novinář zmiňuje. Není třeba odbíhat pro ilustraci daleko. Své máslo na hlavě má například bývalý středočeský hejtman David Rath, v současnosti čekající jen na rozsudek po třech letech soudních tahanic. Stačí si vzpomenout na tunu invektiv, mířených na adresu novinářů. Jsou to prolhanci a já za nic nemůžu. Jsem obětí veřejné štvanice na objednávku. To jsme z úst David Ratha slyšeli mockrát. Avšak nikdy nic rozumného o tom, jak ke svým milionům v krabici od vína a další peníze schované po podlahou, přišel.

Stejnou kadenci slov nyní používá i premiér v demisi Andrej Babiš. Opakovat jeho postesky netřeba. Nudily by. Snaha o pravidlo, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou je v podstatě ve výzbroji každého politika. Nesmí být ale ve výbavě novináře. Proto bude třeba stokrát opakovat fakta, které zní uším dotyčného nepříjemně. A ten se z moci úřední bude bránit. Rozuměj odklidit či znemožnit dotyčného kritika. To se právě děje, protože to paradoxně není jen o třech zmíněných novinářích, ale o jejich profesi. Dejme jí proto za uši jako celku, nebo aspoň těm redakcím, které nejsou v majetku politika.

Otřesné, kam naše současná mocenská klika míří. A co je horší, že se do „očisty“ veřejné pravdy zapojuje i příslušné státní zastupitelství. Respektive musí, protože podnět k tomu logicky vychází z míst nejvyšších, tedy ministerstva spravedlnosti. Tomu velí ve stejném stranickém dresu podřízený premiéra v demisi a nelze čekat, že by se proti přání svého šéfa dát za uši žurnalistice, jakkoliv vzepřel. Nižší instance, tedy policie, pak rovněž plní zadaný úkol, neboť dle úředního postupu rovněž musí. Normalizační obraz z let sedmdesátých jak vymalovaný.