Češi jsou opět v kazajce vlastního smutku

Zda to tak opravdu je, jako otázka vyvstane pokaždé, když je společnost rozdělená. Příčiny jsou víceméně obvyklé – jedni trpí nouzí, druzí žijí v přepychu. 

Nebo v sebeklamu, že to může být ještě horší, tak proč se vzrušovat, když ještě není? To všechno dohromady halí se do jistého smutku živený politikou, ze které se ztratila mravnost a idee našich předků. Vzpomeneme si na ušlechtilost osobností jen u jejich pomníků, kdy naše postesky, proč už to tak není, ztrácí se v každodenní honičce za blahobytem. Nebo aspoň k záchraně obyčejného přežití. Jsme národ čítající více jak deset milionů lidí, z toho je zhruba půlmilionu uvržených do chudoby. Příčiny jsou různé, společný jmenovatel nálad stejný. Stále nás totiž něco štve.

A teď co: Vrstva podnikatelů a živnostníků nemá na nic, krom své profese, čas. Úřední šiml dozoruje jejich činnost, aby ji svazoval do všeho, co těmto výkonným složkám ekonomiky může aspoň trochu kazit náladu. Ať už je to elektronická evidence tržeb, protikuřácký zákon devastující veřejné stravování, časté změny daňového zákona, stovky jiných předpisů a zákazů, zdržujících od práce třeba lékaře, či už tak rozkolísané zdravotnictví. To pak na náladě taky nepřidá a intelektuální část národa se bouří. Úřední šiml se brání, že takový vzdor je pouze důkazem neschopnosti přizpůsobit se novým podmínkám vývoje.

Živnostníci mají jeden velký společný problém. Starat se především sami o sebe a úředního šimla pokud možno vůbec nepotřebovat. Ano, mělo by to tak být, pokud nějaký politik tuto sortu lidí nenazve příživníky. Následná omluva pak nepomůže, jsou to jen slova, která duši nepohladí. Politik je v tu ránu nepřítel číslo jedna a kdejaké kladivo v kovárně určitě letělo vzteky do kouta. Protože dotyčný řemeslník byl třeba právě na příslušném úřadu, který ho tepal za nedostatky v jeho administrativě. S výhrůžkou mastné pokuty samozřejmě. Ale dost už o tom, další jiné profese na tom taky nejsou lépe. Popis neduhů byl zmíněn tisíckrát, zato náprava státní správy se dá počítat v řádu jednotek.

Sečteno a podtrženo, český národ propadl do smutku, kdy společenská norma je lhaní už i v nejvyšších patrech politiky. Nic nového pod sluncem delší dobu, o to smutnější je fakt, že východisko z toho marasmu je v nedohlednu. Je to generační záležitost, ta příští se snad vzchopí k cestě k lepšímu, řekne si optimista. Nevzchopí. Vychovávejte dítě v prostředí, kde vulgarismem rodič vítá nový den a k spánku uléhá s nadávkami, že ten den stál opět za....Odér rodinné atmosféry pak prosakuje do kůže stejně jako dlouhodobé postávání v cigaretovém kouři. Vyvětrat tento odér se pak nespokojenci snaží na náměstích, kdy v protestech zmiňují všechny ty, kteří společnost do toho smrdutého dýmu halí.

A právě společnost se zase dělí na ty, kterým nejde pod vousy, že k protestem zneužívají mladou generaci jen kvůli tomu, aby sami dosáhli svých temných cílů. Nezúčastněný divák si pak jen řekne, že veškerá snaha o nápravu má stejný účinek, jako spálit v mrazu kopřivu. Sklopit hlavu ale nechce, jen utápí svou naději v představách, že smutek pomine jen tehdy, kdy se zhroutí sama podstata života ve lži, protože ta totiž nemá bohužel krátké nohy, ale sebevražednou schopnost zahubit až sama sebe. A to, věru, vždycky dlouho trvá. Stačí si vzpomenout, že sedmdesát let nám lhali komunisté, kdy předtím nepomohly ani demonstrace či pokusy o převrat. Opět tak dostává zelenou příslovečné české zápecnictví, kdy po současných protestech se česká kotlina změnila na měsíční Moře klidu. A smutku zároveň.