Jsem mluvčí prezidenta. Někdy i veřejné plivátko

Chce to mít fištróna od přírody, od škol příslušné vzdělání, hlad po vědomostech a prezidentovu důvěru, že jako jeho tiskový mluvčí budu vždy, takříkajíc, splachovací.

Nebo přinejmenším fackovacím panákem, když se právě prezident moc nepovede. Jestli se moc nepovede ani tiskový mluvčí a prezident to nerozezná, nebo je něco jiného osobně spojuje, pak se nelze divit, že kritika všeho druhu rovnou padá pod hradní stůl. Kritiku totiž takoví hradní exponenti nesnesou, nota bene už jen z falešného pocitu vlastní neomylnosti.

Zkuste se vžít do role prezidentova mluvčího. Z ničehož nic vám zazvoní telefon, že hlava státu potřebuje právě vás. Což může dotyčného člověka potěšit ale i vyděsit, jak se nové profesní role asi zhostí? Nutně nemusíte být třeba ani novinář, abyste zúročili dosavadní zkušenosti a hrdě hájili názory svého šéfa. Lhostejno, zda jste muž nebo žena – mluvčí má především roli nárazníku, což vám ale předtím raději nikdo neřekne. Avšak už po první vypjaté situaci zjistíte, že tlumočení názoru vašeho nadřízeného není jen tak. Dopad vašich slov má jednu podmínku – tón, jakým je sdělíte. A první mazec na vaši hlavu může být na světě. Z pomyslného nárazníku se zároveň stává i veřejné plivátko, zejména když vám podhradí nemůže přijít na jméno.

A jsme u toho – prezidentští mluvčí minulosti, ještě než některá jména zmizela zároveň se svým šéfem. Buď do zahraničích služeb nebo do úplného zapomnění. Záleží jen, jak se vám šéf za vaše služby odmění. Například Michal Žantovský, druhý mluvčí Václava Havla. Tím prvním byl Ladislav Špaček. Známý to estét a veskrze jemnocitný chlap. O etiketě vydává knihy a slušňákem zůstal dodnes. Jeho nástupce Michal Žantovský pak vykonával diplomatické služby. Jinými slovy nekontroverzní chlapíci, co si své osobní názory na politické dění nechávali pro sebe. Právě to by měla být hlavní podstata funkce mluvčího kohokoliv.

Dosavadní hradní pán má mluvčího, který to ale nedělá. Proč? Protože to má zřejmě dovoleno, jinak by už dávno vyletěl. Neviňme proto z toho pouze Jiřího Ovčáčka, ale jeho ochránce Miloše Zemana. Jenomže by to bylo zbytečné, neboť Miloš Zeman je povznesen nad jakoukoliv kritiku veřejnosti, zejména týká-li se jeho hradní svity. Je to možná i chytristika jeho samého – odklání se tak zájem o jiné, mnohem důležitější věci, a tak funkci mluvčího „povýšil“ už jen na veřejné plivátko.

Kdo neví, co plivátko je, pak je to nádoba s desinfekčním roztokem. Spolehněte se, že bacil kritiky je pak v té nádobě okamžitě zničen, nákaza hradní svitě v podobě zamyšlení se nad situací, vskutku nehrozí. To proto, že kontroverze je pravděpodobně základní potřebou komunikace s veřejností, protože už jen obyčejná noblesa je dosavadní hradní partě poněkud pro smích. Hradní pán je přeci ve službách dolních deseti milionů! A tam dole mají radši tlačenku s cibulí než vzletné řečičky zámeckých pánů. Tak se podle toho chovejme, to je teď naše etiketa.

Že politika jako taková silně zhrubla, lze lehce dokázat na mnoha příkladech. Výčet je však zbytečný, jde tady o něco jiného. Především o hlavu státu, která bude viset na zdi ve školách, státních institucích a vůbec všude tam, kde si obraz prezidenta republiky pověsit chtějí. K ní budeme po druhém kole volby vzhlížet s nadějí na změnu. Jakou vlastně, je další věc, neboť naše tužby jsou taky rozdílné. Řešit ale znovu, zda mluvčí prezidenta má právo něco hodnotit či přímo napadnout, je pak v daném smyslu slova jedinou pravdivou odpovědí, že se žádná změna konat nebude. Jen té cibule bude na tom talíři zase o něco víc. V opačném případě? Na to se zeptejme tiskového mluvčího. Třeba taky bude i s prezidentem nový.